Milí otužilci,
Jirka mě požádal o krátký příspěvek ze sobotních závodů a tak se je vám pokusím shrnout v krátké reportáži z pohledu závodnického nováčka a otužileckého začátečníka neboli jak já říkám otužileckého pulce 🙂
Jako všichni nováčci v našem klubu jsem začala s otužováním v Jizeře v září 2019 a o účasti na závodech ve své první otužilecké sezóně jsem vůbec neuvažovala. Ale jak čas plynul a studená voda a celý koncept otužování včetně WimHofovy metody se mi dostával pod kůži, tak jsem si řekla, že účast na domácích závodech by mohl být další metou v životě otužilce. A taky byla!!!
Jako členka občerstvovacího týmu jsem se v pátek po práci zabývala pečením. Zpětně tento úkol považuji za klíčovou činnost, u které jsem zrelaxovala a neměla čas se nějak stresovat kvůli závodům. Malá nervozita se dostavila až ráno, ale setkáním se Stáňou, která v krátkosti shrnula, jak to na takových závodech funguje, ze mě rázem opadla.
Po příchodu na Krásnou louku jsme si šly obhlédnout plavecké trasy a diskutovaly, co nás čeká, jak se nám do vody poleze apod. Následovala pomoc při stavění týpí, chystání občerstvení v závodnickém stanu a znova obhlídka závodní trasy a tentokrát i cíle. Různě v areálu jsme potkávaly ostatní závodníky, se kterými jsme diskutovaly trasy a jakou vzdálenost poplaveme. Já měla jasno od začátku, že budu plavat 250m a díky teplotě si vyplavu 3. otužilecký stupeň. Zato Stáňa se na poslední chvíli rozhodla zkusit štěstí na 500m, což mi bylo trochu líto, ale teď už vím, že jsem vlastně přišla o vážnou konkurentku ve startovní listině 🙂
Po registracích jsme diskutovaly teplotní podmínky a naše pocity s rodinami, přáteli a známými, kteří nás přišli na závody podpořit. Na závodnících bylo vidět, jak jsou všichni natěšení, ale z teploty vody 2,2°C mají respekt. Přivítání diváků a zahájení závodů – Konečně! Dlouho očekávaný moment pro všechny, kterým už začínala být zima. Poté následovalo vyvěšení startovních listin pro 1000m, 750m, 500m a nakonec i naše kategorie 250m. Teď už jen zbývalo si zjistit startovní číslo (já měla 199), sundat svršky, nechat si to číslo napsat na záda a levou paži, připevnit si čip na zápěstí a znovu se obléct, protože do startu 250m bylo ještě dost času.
Tak teď už není cesty zpět, ale tahle myšlenka mě v tu chvíli vůbec nenapadla. Já se na ten závod opravdu těšila. Celý náš hlouček se pomalu přesouval na start 500m, kde jsme Stáně popřáli hodně štěstí a pokračovali k našemu startu. Tam jsem si dala zahřívací kolečko po louce a začala se připravovat na ponor a plavání. Hurá už je to tady. Moje první závody, proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Organizátoři a posléze i startér si začali kontrolovat přihlášené závodníky a my se konečně začali svlékat a připravovat se do vody. Chlapi 250m měli dvě rozplavby a my ženský jen jednu. Prostě to nejlepší na konec 🙂
Když přišla řada na nás, začaly jsme šplhat po kamenech dolů do vody. Naštěstí tady ten břeh není tak vysoký, jako na startu 500m. Startér křičel 20 vteřin do startu, když jsem se dostala do vody i já. 10 vteřin. Start. Přišla jsem si stísněně mezi těmi ženskými a tak jsem se jim pár rychlými tempy chtěla vzdálit a pak už si plavat to své tempíčko. To, že těch prvních pár metrů bude hrát takovou roli, by mě ani ve snu nepadlo. Před cílovou bránou jsem stihla přeplavat chlapíka z předešlé rozplavby, plácla rukou do brány a doplavala ke schůdkům. Tam mi to pomalu začalo docházet. Konečně cíl. Já jsem to zvládla. Uplavala jsem 250m. A asi jsem první….
V jakémsi transu jsem stoupala po schůdkách nahoru, kde už čekali členové našeho klubu a moji rodiče a všichni mi blahopřáli. Mě to ale stále nedocházelo. Jela jsem si tu svoji zažitou rutinu – pomalu jsem se prohřívala cvičením v podřepu s úsměvem od ucha k uchu. Ta obrovská dávka endorfinů a adrenalinu mě dál udržovala v blažené euforii. Skoro se mi chtělo říct to slavné „já su tak šťastné“.
Až během vyhlašování mi došlo, jak cenné a důležité vítězství jsem ukořistila. Nejen, že jsem rozšířila počet závodníků v našem klubu a tím získala cenné bodíky do celkového hodnocení, ale hlavně na domácí půdě ukořistila kov nejcennější. A za to díky celému klubu – té fajn bandě lidí se stejnou vášní pro ledovou vodu.
Slibovala jsem krátkou reportáž, ale nakonec z toho vznikl pěkný exkurz do nitra duše/ hlavy otužileckého pulce 🙂
Tak se omluvám, pokud jsem vás unudila k smrti.
Martina
