Michael Štěpán
(narozen 1943)
Moje první setkání s Michalem bylo vcelku nevšední. Je to pár let zpátky, kdy jsem se šel vykoupat do Jizery na jedno spíše osamocené místo. Je zde lavička a tentokrát oproti jiným dnům na ní byly cizí věci. Tenkrát potkat jiného otužilce bylo raritou. Těšil jsem se tedy, že budu moci sdílet své otužilecké nadšení. Voda mohla mít nějakých 10°C, šel jsem se tedy smočit a v dálce po proudu jsem v mizející zatáčce zahlédl zvláštně na stranu plavajícího plavce. Ve vodě jsem pobyl pár minut, vylezl, čekal a plavec stále nikde. Po nějakých dvaceti minutách jsem čekání vzdal a přemýšlel, zda se borec neutopil. Tak toto bylo mé první setkání s nejstarším členem našeho otužileckého klubu 1. otužilecký klub TJ Auto Škoda. Později jsem měl samozřejmě možnost se sním potkat ještě mnohokrát a zjistil jsem, že se jedná o výjimečného sportovce. Usoudil jsem, že by mohlo být dobré, kdyby i ostatní měli možnost nakouknout pod otužileckou pokličku našeho kamaráda Michala a proto vznikl tento rozhovor.
1. Jak dlouho se věnuješ otužování?
Otužování vodou se věnuji vážně od listopadu 1988, kdy jsem byl přijat do otužileckého oddílu v MB při ZTRV. Je to tedy moje 33. sezóna! Před tím jsem začátkem 80-tých let praktikoval cca 3 roky otužování vzduchem. Běhal jsem i v zimě do půl těla.
2. Jak ses dostal k otužování?
Do otužileckého oddílu jsem se dostal přes meliorace a také kvůli chronickému zranění levého zadního stehenního svalu, které mě donutilo s běháním skončit. Musím ještě doplnit, že jsem byl sportovní profesí lehký atlet, běžec středních tratí na 400 a 800 metrů v lehkoatletickém oddílu AŠ MB. Byl jsem spíše silový typ, skoro sprintérský. Při výšce 181 cm jsem vážil78 – 80 kg! Trpěl jsem na opakovaná zranění tohoto svalu, které nebylo nikdy řádně vyléčeno, takže s běháním byl konec! Hledal jsem nějaký sport, kde by mě tento hendikep tolik nevadil. Přes jednoho sportovního kamaráda, který věděl, že jsem dosti otužilý a rád plavu, mě seznámil se svým šéfem z práce /Okresní správa meliorací/, který byl předsedou otužilců v MB. Tento předseda a zároveň otužilec mi poskytl cenné rady a informace, jak na to. Takže od jara 1988 jsem na sobě začal intenzivně pracovat a začátkem listopadu téhož roku jsem přijel do MB na Krásnou louku na svůj první oficiální otužilecký trénink. Bez problémů jsem zvládl 100 m a byl jsem přijat za člena oddílu.
3. Jak ovlivňuje pravidelné otužování tvojí imunitu a zdraví?
Musím odpovědně napsat, že otužování plaváním ve studené vodě mně výrazně podpořilo imunitu a některé moje dlouhodobé zdravotní problémy zmizely zcela nebo se velmi zmírnily!
4. Máš při otužování nějaký rituál?
Celý můj otužilecký trénink je jeden velký rituál! Začíná to odpočinkem dle možností, to jest určitým naladěním se na očekávaný trénink. Cca 4-5 hodin před vstupem do vody se sprchuji doma studenou vodou 7 až 8 minut, pak následuje automasáž a cvičení v délce zhruba 1 hodiny, dále následuje příprava nápojů do termosek/2x 0,5 l speciální čaje s přídavkem sportovní výživy a medu, banán či proteinovou tyčinku sebou/, poté následuje velmi malé občerstvení/čokoláda, ochucený tvaroh, případně kvalitní sušenky a čaj s medem. Neobědvám pokud mám dostatečnou snídani. Zkontroluji zda mám vše potřebné v báglu/navíc termo prádlo, teplé ponožky, ručník, osušku, palčáky, teplou čepici, atd./. V místě tréninku si rozložím oblečení tak, abych se mohl rychle a pohodlně obléci. Postupně piju čaj, sním půlku banánu či proteinovou tyčinku, následuje 10-15 minut rozcvička, převlečení do plavek a rozdýchání před vstupem do vody. Toto vše si mohu dovolit jako důchodce, vše se však vyvíjelo postupně. Tyto stereotypy postupně uvádějí organismus do potřebného naladění a připravují ho na samotný trénink.
5. Co bys doporučil popř. vzkázal začínajícím otužilcům?
Základem otužování, jako při každém sportu, je pravidelnost v tréninku, postupné navyšování objemu a intenzity, zvolit správnou metodiku a hlavně mít náležitou motivaci. Každý adept by si měl ujasnit hned na začátku zda se chce otužovat pro zdraví,
nebo ho provádět jako sportovní disciplínu a podle toho si nastavit svůj “ jízdní řád“! Pro úplný začátek otužování je doporučováno metodikou domácí sprchování chladnou, respektive studenou vodou, ráno po probuzení, alespoň 3 minuty. K tomuto kroku se musí dostat adept otužování postupně a není na škodu si i něco přidat navíc. Sledovat hodinkami! Nedoporučuje se sprchovat ledovou vodou hlavu, ale i k tomu se dá později dojít! Po té důkladně vyfrotýrovat a zakončit několika cviky pro zahřátí. Nejlépe je takto začít na jaře a jakmile to počasí dovolí, zahájit plavání ve volné vodě o teplotě 16-18°C. A opět postupně zvyšovat dobu plavání na základě pocitů a počasí, sledovat čas a zapisovat třeba do kalendáře tyto údaje: počasí, teplotu vzduchu, teplotu vody, dobu plavání, denní čas, lokalitu, případně i pocity. Do opravdu už zimní vody o teplotě cca 8-10°C je dobré jít plavat se zkušeným otužilcem, nebo s větší skupinou. Důležitá je do zimní vody plavecká čepice, aby dobře těsnila. Nejlepší je neoprénová, dobré jsou také ucpávky uší. Kdo je schopen i v zimě potápět hlavu do vody, potřebuje také kvalitní brýle. Před vstupem do vody by měla následovat rozcvička. Do zimní vody by plavec neměl vstupovat přehřátý či zpocený nebo naopak podchlazený. Důležité je také se snažit co nejrychleji dostat tělo na normální teplotu cvičením, nebo teplým oblečením. Nakonec každý jeden otužilec si najde co mu vyhovuje nejvíce.
6. Těšíš se vždy do ledové vody nebo se musíš přemlouvat?
Těšení se či netěšení na trénink je pro dlouhodobého sportovce vcelku bezpředmětné. Někdy mohou být určité obavy při náhlém a citelném ochlazení. Trénink jako takový je předem daný, ale může se i pozměnit. U závodů je to jinak. Některé tratě, respektive některé destinace nemusí plavci jak se říká „sedět“. Já např., zpočátku otužování jsem nejezdil dlouhé roky do Plzně na Bolevecký rybník.
7. Co máš na otužování nejradši a co bys naopak klidně oželel?
Rád závodím, rád i trénuji. U závodů mám raději intervalový start, hromadné starty v rozplavbách, kde je více než 15 plavců, mi dosti vadí. Také raději závodím na jednookruhových tratích než na těch víceokruhových. Velice rád závodím na tratích vedených po proudu řeky. Určitě bych oželel závodění ve vyřezaných ledových bazénech.
8. Jak vypadá tvůj otužilecký trénink? Jak často a jak dlouho býváš ve vodě?
Na trénink jdu s předem připraveným scénářem, který jsem popsal už v odpovědi č.4. Obecné pravidlo pro četnost otužileckých tréninků je ob den, což vychází na 3 tréninky za týden, respektive 2 tréninky + závod. Dobré je v těchto volných dnech absolvovat plavecký trénink ve vyhřívaném bazénu. Důvody : relaxace, procvičení techniky, delší doba aktivního plaveckého pohybu. Většinou zařazuji v druhé polovině září, ale záleží na počasí, případně jakých prvních závodů se chci zúčastnit. Pokud je teplé září může tam být posun klidně až o 3 týdny. Do tréninku už jdu s připraveným časovým plánem, který se snažím dodržet. Čas se odvíjí většinou od délky soutěžní tratě. Když jsem plaval v závodě 750 m, časově to odpovídá18-21 minutám. Upozorňuji, že limit pro všechny plavce při soutěžním plavání je určen teplotou vody. 22 minut ve vodě max.+4°C, 26 min. ve vodě do +8°C, 30 min. ve vodě nad +8°C! Otužilecké výkonnostní stupně se udělují při uplavání příslušné tratě převážně na stojaté vodě o teplotě max. +4°C.
9. Jaké jsou tvé největší úspěchy v soutěžním zimním plavání?
Úspěchy se dostavily, ale pár let to trvalo. Sezóna 1996-1997 3.MČR v ZP jednotlivců volným způsobem na 750 m v Brně-Bystrci na řece Svratce 2.místo v kategorii nad 39 let. Byla to spíše náhoda. Ten rok byla velmi tuhá zima a hodně dobrých plavců onemocnělo virózou zrovna před mistrovstvím. O 5 let později opět 2.místo, sezóna 2001-2002 8.MČR v ZP jednotlivců volným způsobem na 750 m Lázně Bělohrad rybník Pardoubek v kategorii nad 49 let. To byla dobrá předzvěst věcí příštích, neb jsem od sezóny 2002 – 2003 postoupil do kategorie nad 59 let, kde byla přeci jen menší konkurence. Několik následujících sezón jsem dokonce vyhrával tak zvanou „trojkorunu“ během jednotlivých mistrovství – v prsařském způsobu, ve volném způsobu a v Českém poháru za celou uplynulou sezónu. Nepřeceňuji to, byl jsem ve vhodnou dobu na vhodném místě. Tenkrát nebyla taková konkurence. Je pravda, že jsem na sobě hodně pracoval a rád na tu dobu vzpomínám.
10. Řekneš nám něco k tvému plaveckému stylu, kvůli kterému tě na závodech přezdívají „Ouško“?
Tuto přezdívku mi dali dva moji blízcí sportovní kamarádi a inspiroval je můj originální plavecký způsob ouško. Když jsem začal s otužileckým plaváním a závoděním, plaval jsem způsobem prsa, která jsem docela solidně zvládal. V zimní vodě jsem je praktikoval, ale nepotápěl jsem hlavu. Párkrát jsem to zkoušel v tréninku, ale vždy to skončilo minimálně rýmou! V té době, kdy jsem já začínal, se plavalo jen 500 m a nezávodilo se. Když se závodní trať prodloužila na 750 m začalo se plavat na čas a tím i na pořadí. Těžko jsem zvládal koncovky a po závodě mě bolelo silně za krkem. V krytém bazénu sokolovny jsem jednou zpozoroval staršího pána, jak plave způsobem „ouško“, a to docela rychle. Vylepšil jsem tento způsob tak, abych nemusel potápět hlavu, že jsem vložil pro obě ruce pod vodou vyrovnávací pohyb, kdy levá ruka provádí pod vodou jakousi osmičku a pravá ruka má kraulový záběr. Nohy na boku částečně imitují prsařský kop, či spíše nedokonalý střih. Při této pseudotechnice se mi prakticky uvolnil hrudník a lépe se mi dýchá. Uznávám, že tento svérázný styl je pro plavecké trenéry nepochopitelný, ale mně maximálně vyhovuje a je kupodivu i rychlý. Je to „volný způsob“! A účel světí prostředek! Tímto způsobem plavu i v lé-tě, kdy však hlavu potápím a mám trochu jiné pohyby rukou pod hladinou. Pro sebe jsem ho nazval „kolesový parník“. Dokonce mám i na CD nahrávku z tréninku z půdorysu, teda z výšky cca 5 m, jak plavu v kanálu ve vodě vytékající z vodní elektrárny na Rožátově. Je to unikát! Tak to je tajemství mého plaveckého způsobu!
11. Zažil si při plavání v ledové vodě kritickou situaci?
Ano, zažil jsem kritickou situaci v opravdové zimní vodě. Už jsem byl poměrně zkušený zimní plavec a přesto jsem se kritické situaci nevyhnul. Ve kterém roce se mi to při-hodilo si už přesně nepomatuji, mohlo se to stát asi koncem devadesátých let. Jizera zamrzla prakticky celá, ale já věděl o jednom úseku, který mohl být bez ledu. Bylo to v Rybním dole na okraji Bakova n.J. tam, kde se do Jizery vlévá říčka Kněžmostka. Řeka se v tomto místě otáčí o 90° do jižního směru a dále protéká nízkým skalnatým prahem, kde nabírá rychlost, takže tam řeka nezamrzá ani při silnějších mrazech. Navíc jsem mohl k převléknutí do sucha využít pohostinnost svých přátel, kteří bydleli v rodinném domku poměrně nedaleko. Předem jsem si vytipoval místo, kde bych mohl bezpečně vylézt z vody na břeh, v dostatečné vzdálenosti od místa celoplošného zalednění. Ještě jsem chvíli se svými přáteli „pokecal“, pak se převlékl do plavek a šel asi 500 m k místu startu. Mezitím se už začalo šeřit! Splaval jsem v rychlém prou-du necelých 400 m a náhle jsem před sebou ve vzdálenosti pár desítek metrů uviděl na řece led přes celou její šířku. Samozřejmě jsem v té zhoršující se viditelnosti přehlédl vytipované místo bezpečného výlezu. Pořádně ve mně hrklo, ale naštěstí jsem nepropadl panice. Okamžitě jsem začal brzdit a zároveň jsem se rozhlížel, kde by byla šance co nejdříve vylézt na břeh. Věděl jsem, že v těchto místech je hloubka i u břehu, který byl příkrý. Moje nervozita stoupala. Kdybych se dostal až k ledu, bylo by otázkou, jestli bych se na něj vůbec dostal a jestli by mne unesl. V poslední chvíli jsem zahlédl na břehu nějaké křoví jehož větve dosahovaly až do vody. Ihned jsem k němu zamířil a vydrápal se po něm na břeh, kde byla prošla-paná cestička v asi 5 cm sněhu. Ještě mě čekalo nějakých 800-900 m chůze k domku mých přátel. Ti už začínali mít o mě obavy, neboť soumrak už přešel prakticky ve tmu. Rychle jsem se převlékl do suchého, vypil velký hrnek horkého čaje a rychle jsem upaloval domů. Čekalo mě ještě 5 km po silnici domů do Kosmonos. A teprve tam mi došlo jaký to byl dramatický zážitek, který byl značně riskantní!!!
12. Máš kromě otužování ještě jiné aktivity?
Turistika, kolo, koloběžka, chůze s holemi, zahrada. Turistiku jsem začal pěstovat ještě v době atletické, ovšem až poté, kdy jsem skončil se závoděním na dráze. Moji parťáci byli o dost mladší a hodně zdatní, takže mi můj běžecký trénink dokázal s nimi držet krok. Byl jsem také členem VHT( vysokohorská turistika). Nádherné období, i když často řada túr byla velice náročná. Nejhezčí z těch krásných byly hřebenovky různých pohoří, spojené se spaním v přírodě ve stanu nebo pod širákem. Mám prochozenou většinu našich hor a známé i méně známé turistické lokality v Čechách a na Moravě, na Slovensku už méně, ale o to náročnější a také pár vysokohorských túr v Alpách a nádherný přechod pohoří Faga-raš v Rumunsku, který řadím k těm nejkrásnějším. V současné době mi bohužel můj zdravotní stav nedovoluje se této aktivitě věnovat. Na kole jsem jezdil pro zpestření a doplnění plaveckého tréninku, buď sám nebo s mými parťáky z turistiky, což většinou vyústilo v závodění. Po několika letech jsem shodou okolností přišel nejprve o docela drahé horské kolo krádeží, a o druhé silniční kolo při střetu s osobním autem, kdy já jsem vyvázl bez zranění, ale kolo bylo značně poničeno. Viník nehody ujel!! Na kola jsem zanevřel i z důvodu problémů s levým stehenním svalem, způsobené ještě v době atletické, které začalo být chronické. Krátce po těchto událostech se u nás začaly objevovat první skládací koloběžky. V obchodních řetězcích byly relativně levné, i pod 1000.- Kč. Byla to pro mne okamžitá výzva a vzpomínka na útlé dětství. Sportovní lékaři jízdu na koloběžce vřele doporučovali jako lepší alternativu oproti jízdě na kole. Je zapojeno více svalů, netrpí tolik kolena a na koloběžce se zažívá větší adrenalin. Jezdil jsem na nich v rámci turistiky i na Šumavě a v Českém lese. Dodnes mám dvě funkční skládačky, ale už na nich nejezdím. Koupil jsem si velkou koloběžku od českého výrobce KOSTKA s dušovými koly o rozměrech 26″-20″. Jízda je pohodlnější. Dušová velká kola lépe pruží na našich horších silnicích. Nicméně využívám o víkendu také cyklostezky v MB, kde jsem si našel jistý okruh s několika variantami různě dlouhými.
Chůze s turistickými holemi je také doplňková, většinou v okolí Kosmonos a Bradlce. Poslední aktivita je vlastně pracovní. Práce různého druhu na naší větší zahradě, která je nikdy nekončící povinnost, ale i radost. Bohužel síly ubývají a času na vše, co bych chtěl dělat, je čím dál tím méně. Ještě bych zapomněl na domácí cvičení, které se snažím dělat co nejčastěji. Cviky protahovací, posilující a relaxační. Oblíbenou relaxací je pro mne také poslech dobré hudby všech žánrů, s výjimkou hard-roku, punku, techna, repu a podobných současných stylů. Rád se podívám i na televizní pořady, typu různých dokumentů, nepohrdnu ani dobrou detektivkou. Hlavně však pobyt a pohyb v přírodě, spolu se sportem je mým krédem, zábavou, radostí a možností jak si prodloužit aktivní život. Srdečně zdravím všechny adepty nejen zimního plavání a přeji jim krásné zážitky a třeba i adrenalin se sportem a pobytem v přírodě!
Váš Míša ŠTĚPÁN